Kde jsi? Vrať se!

Situace s maličkou Beruškou ti dává zabrat. Zase brečíš o dost víc. Nutí tě to přemýšlet, co všechno jsi schopná pro Alexe udělat. Co všechno jsi ochotná udělat kvůli němu. Pro to, abys zajistila jeho bezpečí a zdraví. Aby zajistila, že bude šťastný. A UVĚDOMÍŠ SI, ŽE JE TO VLASTNĚ ÚPLNĚ VŠECHNO, ŽE BYS PRO NĚJ UMŘELA! A to tě vlastně uklidňuje. Protože víš, že i když se něco podělá sebevíc, tak ty se o něj prostě postaráš, zajistíš, aby byl v pořádku. Máma je něco víc, než člověk. Jak nadneseně to zní… Ale je to pravda, mámy jsou pro své děti ochotné udělat všechno. Jen ne všechny. Rozhodnutí mít dítě je na každém. A ty jsi velmi otevřená, chápající, respektující všechny ostatní okolo. Nepouštíš se do kritiky jen tak. Ale tady to vidíš jasně – některé ženy by děti mít neměly. Zní to hnusně, tvrdě. Ale po pobytu tady jsi si tím jistá. Dítě jako prostředek k tomu pobírat dávky nebo mít střechu nad hlavou v podobě pobytu v azylovém domě. Brečíš.

Ve vedlejším pokoji je žena. Fiona. Je jí podobná. Je Romka, má čtyři děti. Holky 14,13,6 a chlapečka, je mu rok a půl. Ty starší holky chodí zmalované, v parukách. Nechodí do školy a malá do školky. Je předškolačka, tenhle rok je pro ni už povinný. Pro ty dvě větší je zase povinná základní škola. Přesto nechodí. Jsi tu lehce přes dva měsíce a za tu dobu se koupaly jednou. JEDNOU. Ve škole byly týden. A ty se ptáš sama sebe, jak je to možné? Proč to lze? Máš v hlavě nastaveno, že pokud se rodiče nestarají o své děti, tak je stát odebere a předá do Klokánků nebo pěstounských rodin. Ale prakticky se to vůbec neděje. Stát v tomhle nefunguje. Holky jsou v noci vzhůru, obě na mobilech, volají si se svými o dost staršími partnery nebo sjíždí videa na TikToku. Spí do odpoledne.  Sociální pracovnice o dvě patra níž. That’s all. Nic víc, občas jí někdo řekne, že její děti by měli chodit do školy. Smrdí přes celou místnost… Jsou to holky, mají menstruaci, spí v bundách, potí se…. A přesto nejdou do sprchy. Stačí se podívat na Fionu a víš jistě, že tenhle návyk v podobě sprchy a hygieny postrádá i ona. O menších dětech nemluvě. Je ti z toho tak smutno a zároveň jsi tak naštvaná. Sociální pracovnice, která pracovala dříve na OSPODu o dvě patra níže, of course.

Doktor tě zve na další oběd, je to fajn, z obědu se stane půlka odpoledne. Rozumíš si s ním, máte stejné myšlenky, názory, postoje, názor na život a životní hodnoty. A to je přesně ten důvod, proč mu můžeš s klidným svědomím říct, že to necítíš jako on. Ale chceš ho. Chceš ho ve svém životě jako kamaráda, jako člověka, na kterého se můžeš kdykoliv obrátit  a mluvit s ním a jeho reakce tě odzbrojí. Řekne, že ti chce být na blízku, ať už jako kamarád nebo cokoliv jiného, co ty budeš chtít, že tě nechce ztratit z očí. Že můžeš kdykoliv volat. Oddechneš si, vědělas, že to zkousne, máš ráda říkání věcí narovinu, ale zároveň víš, že všichni nejsou nastavení jako ty. Že to nemusí být úplně příjemné. Máš kamaráda! TO JE FAJN! Jen musíš vymyslet, jak mu říct, kdo opravdu jsi. JE TO NAHOVNO.

Otevřeš Instagram a je tam zpráva. Je jiná, než ty ostatní. Koukáš na ni a okamžitě tě zaplaví pocit, že tenhle člověk čte mezi řádky, že přesně ví, co bys teď potřebovala. Mohl bych vám poslat kávu a mokka konvičku…. Ta zpráva ještě pokračuje, ale ty už nevnímáš. KÁVA. Je to vážně jako modlitba, jako záchranná síť, něco, co tě drží nad vším tímhle hnusem. ANO! Ano prosím. Je to Kluk. Opatrnost na prvním místě, takže projedeš všechny jeho profily na sociálních sítích. Vypadá sympaticky, má čokoládové oči. Je to úplně první ,,pomoc“, kterou se chystáš přijmout. Přemýšlíš, jak to máš udělat. Nechceš se odtajnit, je to nebezpečné, riskantní. Balíček? Nakonec dáváš na svoji intuici a napovíš mu, ve kterém jsi městě, chvíli tápe, ale pak poznává. Je od tebe kousek. Nabízí, že balíček doveze do města na nějaké místo a ty si ho jen vyzvedneš. Máš s tím problém, to bys nebyla ty. Nechceš jen tak přijmout balíček. Ten člověk je neskutečně akční a trochu tě svojí akčností nakazí. Nakonec svolíš k osobnímu setkání. Z předání kávovaru se stávají skoro čtyři hodiny rozhovorů, oběda a několika káv. Máš si s ním co říct, je moc milý, baví tě poslouchat, když vypráví o tom, co dělá. Přivezl ti mokka konvičku a french press. Donutí tě, vybrat si v kavárně kávu a nechá ji pro tebe namlít. No, vlastně tě moc nutit nemusel :D Na malinkou chviličku zapomínáš na to, co se děje a cítíš se s ním jako normální člověk. A je to jeho zásluha.

Co se to zase děje? Začínáš vnímat, že kolem tebe je vlastně spousta milých lidí- Lidí, kteří tě mají rádi, jen proto, že jsi. Bez podmínek, bez toho, aby tě někam zavírali, bez zlaté klece. Nepotřebují každodenní důkazy o tvé lásce, nechtějí, abys je přesvědčovala, že jsou pro tebe jediní. Je to tebou, ty, a to jaká jsi je ten důvod, proč s tebou chtějí trávit čas, být ti nablízku a podávají ti pomocnou ruku. Tohle zjištění je jako obrovská facka. Co se to s tebou stalo? Kde jsi sakra? Kdes byla poslední čtyři roky? Jsi to ještě vůbec ty? Ta holka, která chce bydlet na samotě u lesa a ráno chodit bosá trávou s hrnkem kávy v ruce. Ta, která se nebojí mluvit. Ta, která se umí za sebe postavit. Ta, která chce sdílet to dobré, ale i to špatné a je to pro ni normální. Vrať se!!! Chceš se zase sama na sebe umět podívat do zrcadla a vidět tam sebe a ne trosku, která se hroutí a stydí se za sebe tak, až to není možné.

Kluk ti perem na papír píše básničky 😊TOHLE NENÍ V PRDELI.