Byl obláček vůbec někdy?

Je sedm večer a ty vystupuješ z vlaku. Ve městě, kdes několik desítek let nebyla. Taxík tě veze z nádraží a ptá se na adresu – ty ji vyslovíš a vidíš, že taxikář přesně ví, kam tě veze, nasadí soucitný výraz a řekne ti, ať nebrečíš, že všechno bude v pořádku.

Jedeš do v historického centra města, malý dům, který vlastně nevypadá, že je v něm azyl. Prozradí to jen veliká cedule kde stojí AZYLOVÝ DŮM PRO MATKY S DĚTMI. Zvedne se ti žaludek. Taxikář ti vyloží věci na chodník, nemusíš ani zvonit, ze dveří vykoukne starší sympatický pán. Usměje, představí se a první věc, kterou ti řekne je, aby ses nevyděsila, že to tam vypadá hrozně, ale nesmíš se vyděsit, musíš to tam na chvíli zvládnout. Fajn, tohle chceš slyšet. Míra tvého vyděšení se rapidně zvyšuje. Doprdele.

Vejdeš dovnitř, vyjdeš do druhého patra, dlouhá chodba, váš pokoj je až vzadu, úplně poslední. Starý pán odemkne a otevře dveře do vašeho pokoje. Malinká místnost, světlo skoro nesvítí, dvě železné postele, je povlečeno, lednice, skříň, stůl. Na stole pár kousků mastného nádobí a příbory. Sušák, kýbl, hadr, smeták. A dřevěné schody do patra, kde je jeden stůl a židle. Všude prach, zašlá špína, drobky z bůhví čeho, okno, které nejde pořádně zavřít, topení, které netopí. Smrdí tu zatuchlina. DOPRDELE! Brečíš tak, že skoro nevidíš. NIC NENÍ V POŘÁDKU!!

Starý pán ti donese věci a zavře dveře. Jsi zděšená, štítíš se na cokoliv sáhnout, nechceš, aby tady Alex byl, aby dýchal tu zatuchlinu. Nechceš, aby se čehokoliv dotýkal, nechceš, aby ležel v té posteli. Představuješ si, kdo v ní spal před vámi. Alex je unavený, jen ho převlékneš do pyžamka a dáš ho spát, usíná okamžitě. Sedíš na posteli, díváš se na Alexe, jak spinká a brečíš, tak moc, že to musí být slyšet až do přízemí. Nedokážeš si představit, že tu bydlíš, že tu musíte zůstat. To, že tohle je jediná možnost tě neskutečně děsí. DOPRDELE!

Je ráno, nespalas ani minutu. V noci slyšíš a pak i vidíš po pokoji běžet myš. MYŠ!! Alex se budí. Musíš jít dolů, do kanceláře, poprosit o potraviny. Jdeš dolů – patro pod tebou – herna pro děti, společenská místnost a dvě malé kuchyně, prádelna. Přízemí – kancelář a další pokoje, toaleta pro sociální pracovníky a technická místnost. Zaklepeš a otevře ti někdo jiný, než tam byl včera. Představí se, podá ti ruku, pozdraví Alexe a zeptá se, co potřebuješ. Potraviny. Vezme klíče od skladu a řekne ti, ať jdeš s ním. Dá ti trvanlivé potraviny, konzervy, těstoviny, rýži, instantní kaši, koření, polévky v pytlíku, malému čokoládové tyčinky. Dá ti základní drogerii. 

Vezme tě na prohlídku. Pro tebe je to Dům hrůzy a těžko to někdy bude jinak. Procházíš domem, všímáš si nápisů na zdech, většina je o lásce, o tom jak někdo někoho miluje nebo naopak nenávidí. Spousta jmen a ty si k nim v mysli zkoušíš přiřadit nějaké obličeje. Jsou tu i sprosťárny, of course. Je to směs, kterou vídáš na některých veřejných toaletách. Ale tady je to všude, tohle a oprýskaná barva, šmouhy…Nástěnka s informacemi o tom, co tady můžeš a nemůžeš dělat, Wifi heslem a článkem o tom, jak se nejlépe zbavit vší. Doprdele.

Procházíš společenskou místností, kde u stolu sedí obyvatelky. V jasné převaze Romky. Nejsi rasistka, ale některé lidi máš radši než jiné. Romové nepatří mezi tvoje ,,favourite people“, vždycky ses jim vyhýbala, jak jsi jen mohla. A teď je tu máš před sebou a musíš tu s nimi být. Všechno v tobě křičí, ale navenek se objeví zase jen slzy a ty mezi vzlykáním pozdravíš, cítíš na sobě jejich pohledy, víš, že tě hodnotí a jsi si jistá, že jakmile odejdeš se sociálním pracovníkem z místnosti, tak o tobě začnou mluvit. NIC NENÍ V POŘÁDKU.