Obláček mizí

Několik měsíců se snažíš sama sebe přesvědčit, že se nic neděje. Ale tvoje intuice už zase křičí a ty jí tentokrát chceš poslechnout, ale už to nestihneš. Jednou odpoledne přijdeš s Alexem z procházky a nedostaneš se do bytu, nedovoláš se Danovi, čekají na tebe sbalené tašky před bytem a zablokované telefonní číslo. Zvoníš, ťukáš, přes zavřené dveře prosíš a je to k ničemu. Nic není v pořádku.

Nechápeš, v prvotním šoku nevíš, co máš dělat – nemáš žádné peníze, protože Danova karta, kterou si používala nefunguje a tvoje úspory už nejsou. Nemáš ani komu zavolat, protože si se všemi přerušila kontakt. Nemáš už ani rodiče, sourozence, nikoho. Máš jen Alexe a víš, že mu musíš zajistit místo, kde budete spát a že mu musíš dát najíst. Sebereš poslední zbytky zdravého rozumu a na webu najdeš číslo na krizovou pomoc, telefon ti naštěstí funguje, zavoláš tam, řeknou ti, abys přišla a ty za posední dvě stovky objednáš taxíka, aby ses s Alexem a sbalenými věcmi dostala přes půlku města, je sedm večer. V téhle chvíli si myslíš, že se stalo to nejhorší, ale ještě nevíš, co bude následovat. Nic není v pořádku.

Dveře ti otevře sympatická milá paní ve věku tvých rodičů. Vezme tě dovnitř, uvaří ti čaj, Alexovi dá čokoládovou tyčinku a pustí mu pohádku. Už je unavený. Chce po tobě, abys jí řekla, co se stalo, ale ty toho nejsi schopná, jen sedíš, po tváři ti tečou proudem obrovské slzy a ty nemůžeš dýchat, nemůžeš myslet, nejsi schopna jediného slova. Paní se tě ptá, jestli chceš nějaké prášky na uklidnění. Odmítáš. Po chvíli ze sebe dostaneš aspoň nějaké základní info o tom, co se stalo. Terapeutka se ptá na násilí. Do té chvíle jsi měla povědomí jen o tom fyzickém, takže razantně odmítneš, že by se cokoliv takového dělo. Ona se ale usměje a začne ti vyprávět o tom psychickém. O situacích, kdy tě někdo odřízne od okolí, chce abys trávila čas jen s ním, nedovolí ti pracovat, omezuje tě. A že ona u tebe tohle jasně vidí. A ty si až v tuhle chvíli naprosto střízlivě uvědomíš, že má pravdu. Že tohle se ti už nějakou dobu děje. Nic není v pořádku.

Je osm večer a ty sedíš v kanceláři a s terapeutkou obvoláváš krizové ubytování pro oběti domácího násilí. Naštěstí je volný pokoj v utajeném krizovém domě, kde jsou ženy, které se potřebují ukrýt, jejich muži je bili nebo jinak týrali. Je to ale utajený byt, takže ti nemůžou rovnou říct, kam máš jet, ale budou tě navigovat. Takže sbalíš unaveného Alexe, popadneš jednu tašku s tím, že pro zbytek věcí si přijdeš zítra a vydáš se podle pokynů na cestu. Po cestě několikrát voláš z daného místa a čekáš na pokyny, kam jet dál. Je devět hodin večer. NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Krizový utajený azylový byt. Do teď jsi nevěděla, že něco takového existuje. Teď tady sedíš na židi v kanceláři a posloucháš, že tohle, co se děje není tvoje chyba a že ti pomůžou. Krizový byt je na 7 dní, nesmíš nikomu sdělit adresu, nesmíš mít na mobilu zapnuté polohové služby, nesmíš nic sdílet na sítích, nesmíš fotit….Ukážou ti pokoj. Čtyři postele, dvě povlečené, společná kuchyňka, společná koupelna. Nic podobného jsi do té doby neviděla. Zvedne se ti žaludek a do očí ti vyhrknou slzy a začneš nekontrolovatelně plakat. Jsi vděčná, že má Alex kde spát, jsi vděčná za potraviny, které jsi dostala, ale zároveň cítíš tak hrozné zděšení. NIC NENÍ V POŘÁDKU.