Obláček zmizel

Co teď budeš dělat?! To je otázka, kterou si kladeš pořád dokola a dokola a nenacházíš odpověď. Ještě včera jsi měla snoubence, bydlela si v krásném velkém čistém bytě, jedla si skvělé jídlo, mohla sis koupit kávu v kavárně, mohla si Alexovi koupit na co si ukázal. Teď sedíš v krizovém bytě, kde můžeš zůstat jen 7 dní, nemáš ani korunu a nevíš, co a kam dál. Nikdy bys nevěřila, že můžeš tolik plakat. Snažíš se neplakat před Alexem, ale nejde to. On je to jediné, co tě drží ve stavu, kdy dokážeš vnímat a fungovat. Děláš to jen kvůli němu, on je důvod k tomu, že se dokážeš nadechnout. NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Přijde ti SMS od Dana, je prázdná. Jen SMS, sakra. Po tom všem jen tohle. Každý den za tebou chodí terapeuti, aby se ujistili, že nebudeš skákat z okna, ptají se jak ti je, nabízí léky na uklidnění. Ptají se, co máš v plánu dál a ty prostě nevíš, netušíš. Jsi v režimu přežití a dokážeš řešit jen tady a teď, na plánování není síla. Síla vlastně není na nic, vidíš jen Alexe, nic míň ani víc není. Po třech dnech sebereš poslední zbytek síly a začneš řešit, co dál – azylový dům – jiná možnost není. 400 km daleko. 400 km od města které miluješ a prožila si v něm celý svůj dospělý život. 400 km ve městě, kde ses narodila. Jak to vysvětlit Alexovi? Děkuješ každý den za to, jak vnímavý a chytrý, nechceš mu lhát, tak řekneš pravdu. Řekneš to poprvé celé nahlas a pláčeš další dvě hodiny. A Alex je skvělý a řekne ti, že jsi nejlepší maminka. V té chvíli ti hlavou proběhne, že to zvládneš, že jsi silnější, než si myslíš. Ale vydrží to jen chvíli. NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Máš zajištěnou střechu nad hlavou, máte s Alexem kde spát, máte co jíst. Za pár dní se stěhuješ do azylového domu. Jak se tam dostaneš? To nikoho nezajímá. Spoustu let chodíš darovat krev i plazmu a teď poprvé si za to necháš zaplatit. A stydíš se, hrozně se stydíš. Prodala jsi plazmu, abys mohla zaplatit vlak a taxík! Ta absurdita toho celého je do očí bijící. NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Nespíš. Nespala jsi od toho dne, kdy se TO stalo. Už je to týden. Jak dlouho vydrží člověk nespat? Nejíš. Jak dlouho vydrží člověk nejíst? Ale ty nejsi člověk. Ty jsi máma. Máma vydrží všechno, říkali. Musí. Je ti zle, jsi vyčerpaná, máš obří kruhy pod očima a ruce se ti klepou tak, jako závislému feťákovi, když nemá dávku. Každý den stojíš ve sprše, kde na sebe necháš téct ledovou vodu a doufáš, že se ti to celé jenom zdá, že takhle to přece být nemůže, že tohle se zrovna tobě vážně neděje. Ale ono se to děje. NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Je pondělí. Pondělí s velkým P. Den D. Stěhování. Máš dvě cestovní tašky, tašku s Alexovými hračkami, notebook a kabelku. Alex má batůžek. Nemáš šanci to unést, nechápeš, jak do dostaneš na nádraží, do vlaku a z vlaku. Ale musíš. Na nádraží jedeš taxíkem, který si nemůžeš zavolat do krizového azylu, takže jdeš o pár ulic dál. Táhneš tašky a každých pár metrů odpočíváš. Brečíš. Alex se ti snaží pomoct a je skvělý!

Taxikář tě nenechá táhnout všechny věci a odnese ti je až na nástupiště. Jsi tak moc vděčná. Říká, že by nemohl spát, kdyby tak hezké mladé ženě nepomohl a nechal ji to všechno nést samotnou. Bože, ty se ale takhle necítíš. Cítíš se jako ten nejhnusnější člověk na světě, jsi sama sobě protivná, odporná a vlastně se ti hlavou honí, jestli jsi byla dost vděčná za všechno, co jsi měla, jestli si tohle nezasloužíš. Najednou se na informační tabuli změní info o příjezdu vlaků a ty zjistíš, že tvůj vlak jede z jiného nástupiště. A za pár minut. Nezvládneš se tam se všemi věcmi dostat, nemůžeš to stihnout, máš koupenou místenku a nemáš peníze na jiný spoj. PANIKA. Zkoušíš všechno vzít a běžet, ale fakt to nejde, začínáš nahlas plakat, protože víš, že je to v prdeli. V tu chvíli k tobě přijde mladý pár, holčina a kluk a zeptají se, jestli nepotřebuješ pomoc. ANO! A děkuješ za ně někomu tam nahoře, kdo tě evidentně hlídá. Stihlas to. Sedíš ve vlaku, v dětském kupé, Alex dostal od stevarda omalovánky a ty kávu. Po týdnu piješ kávu. Začneš brečet a on přijde a zeptá se, co se děje, nejsi schopná slova. A tak ti jen řekne, že kdybys něco potřebovala, tak mu máš říct a odchází. Pokaždé, když projde kolem kupé, tak cítíš jeho pohled, kouká, jestli něco vážně nepotřebuješ. NIC NENÍ V POŘÁDKU.