Opravdu se to děje!

Jdeš k terapeutovi. Otvírá ti kluk, který vypadá, že je o deset let mladší, než ty. Útulná místnost – gauč, dvě křesla, dětský koutek, televize. Vaří ti kávu a Alexovi čaj. Pustí Alexovi pohádku. Ptá se, jestli mu chceš něco říct. Vlastně nevíš. Nadechneš se, abys řekla, že nevíš, ale začneš jen plakat, brečíš docela dlouho a mezi vzlykáním se omlouváš, vlastně ani nevíš za co. Chce vědět, co se stalo, částečně to ví, od Anděla, ale doptává se. A nelíbí se mu, že tak dlouho nespíš. Říká, že tohle nevypadá dobře a chce to nějak řešit, ptá se, jestli chceš léky. Odmítáš znovu. Říká, že nemusíš nic říkat, že je legitimní jen sedět a plakat, pokud to potřebuješ. A ty sedíš a pláčeš. Ukazuje ti nějaké dechové cvičení na zklidnění, které ale znáš. Zkoušíš se uklidnit už od TOHO dne, ale tyhle věci přestaly najednou úplně fungovat. Nejde se uklidnit. Domluví se s tebou, že přijdeš znovu za dva dny a řekneš mu, jestli se ti daří spát.

Jdeš zpět do azyláku. Všechno v tobě se tomu brání, nechceš se vracet do té špíny, zimy, hnusu, k myším, podělané toaletě, nechutně špinavé koupelně, kde jsou dva sprchové kouty pro pět pokojů a dohromady 16 lidí!!! Nechceš se vracet k těm lidem….Máš panickou hrůzu z toho, že tam Alex chytí nějakou nemoc.

Uběhne pár dní, všechny jsou stejné. Chodíš za Andělem, chodíš za terapeutem, nespíš, nejíš, vypadáš jako zombie a cítíš se ještě hůř. Snažíš se trávit co nejvíc času s Alexem mimo azylák, když jste vevnitř, tak jen v pokoji. Nikdy nechodíte mezi ostatní. Uděláš to jen jednou. Je víkend, chceš uvařit a tak vezmeš Alexe s sebou dolů do kuchyně a necháš ho, aby si hrál s ostatními dětmi v herně. Že to byla chyba si uvědomíš po pár minutách. Děti, různě staré, menší, větší a chovají se všechny jako zvířátka. Chce se ti brečet při pohledu na ně a na to, jak s nimi jejich matky zachází. Je ti z toho špatně. Sedíš u stolu, čekáš, až se ti uvaří rýže a posloucháš hovor. A všechno v tobě se klepe. Za každým slovem p*ča, k*rva a podobná slova. Stejný slovník mají i všechny děti. Alex je vyděšený. Všechny děti běhají, skáčou, jejich matky po nich křičí takovým způsobem, že máš husí kůži a je ti z toho špatně. Tak zle a sprostě! Tohle nechceš poslouchat ani vidět a určitě nechceš, aby toho tvoje dítě bylo svědkem. Dovaříš a odcházíš tak rychle, jak to jen jde. Už nikdy to znovu neuděláš. VŠECHNO JE NAHOVNO.

Myslíš si, že všechno je nahovno a nemůže to být horší, ale to se pěkně pleteš. Alexovi není dobře, má horečku, bolí ho hlava. Nemáš u sebe pro něj léky, nenecháš ho samotného, abys je šla koupit. V kanceláři je Rytíř, víš, že bude za chvíli odcházet, takže sebereš všechen zbytek odvahy, který máš a jdeš ho poprosit, jestli by se nestavil v lékárně, souhlasí. Brečíš, děkuješ a píšeš seznam léků, dáváš mu peníze, které jsi dostala od Anděla. Za chviličku ti přinese léky, jsi vděčná! Hned dáváš Alexovi sirup na horečku. Nepomáhá mu a navíc ho vyzvrací. Zkoušíš tedy čípek, ten pomáhá. K horečce se po dvou dnech přidává i průjem a zvracení. Je mu zle, neudrží v sobě ani čaj, vodu, prostě nic, jen leží a zvrací. Je to děsivé, prostředí kde musíš být je šílené samo o sobě a ty tu navíc máš takhle nemocné dítě. Nemají tu ani nočník, takže máš v pokoji kyblíček s dětským prkýnkem. Alexovi je špatně 4 dny, voláš pediatričce a ta chce Alexe vidět, máte přijít a vzít s sebou moč. Jdeš si do kanceláře půjčit peníze na taxíka. Oblečeš bezvládného bledého Alexe a jedete k doktorovi. Pediatrička ho zkontroluje a řekne, že už je na hranici dehydratace, napíše ti recept na rehydratační roztok a pošle vás domů a řekne, že pokud by Alexovi bylo hůř, tak ať rovnou voláš sanitku.

Alexovi se druhý den uleví, už nezvrací ani nemá průjem. Děkuješ někomu tam nahoru!

Uběhnout tři dny a je to zpět. Alex zvrací, má průjem a je mu neskutečně zle. Nevíš co máš dělat, panika level milion. Je mu zle celý den, neudrží v sobě ani kapku vody, jen bezvládně leží. DOPRDELE!! Ve tři ráno už to nevydržíš, nezvládneš se na něj dívat a voláš sanitku. S pláčem vysvětluješ dispečerce, co se děje, říká, ať se uklidníš a že posílá sanitku. Přijede za chviličku. Mladý doktor, a dva zdravotní bratři. Rusalka je pouští dovnitř. Jdou dlouhou chodbou a ty vidíš jejich výrazy, směs soucitu a zhnusení. Jsou zvyklí na soustu věcí, ale tady se jim evidentně nelíbí. Doktor si nechá znovu popsat průběh Alexovi nemoci a řekne, ať mu dáš bundu, že jedeme do nemocnice. V tu chvíli se ti trochu uleví. Bereš Alexe do náručí a zdravotní bratr ti bere kabelku a bundu. Ještě v sanitce před azylákem  doktor měří Alexovi tlak, saturaci, prohmatává mu bříško a dává mu emitku na zvracení. Píše si vaše údaje a volá do nemocnice. Ptá se co děláte v tomhle městě a ty mu povídáš, co se děje, zarazí se, poslouchá tě a upřeně se na tebe dívá. Domluvíš, on tě vezme za rameno a řekne, že bude líp. Má modré oči a lesknou se mu v nich slzy. Slzy u úplně cizích lidí vidíš poslední dobou až moc často. Řidič pouští houkačku i když je noc a minimální provoz.

V nemocnici si malého přebírá skvělá sestřička, děsí se, jak Alex vypadá. Je jako bezvládná panenka, bledý a má obrovské černé kruhy pod očima. Brečíš. V ordinaci mladý doktor, prohlédne Alexe, znovu měří tlak, puls, ptá se na saturaci, kontroluje sliznice, bříško a říká, že je Alex dehydratovaný a okamžitě ti vypisuje papíry k přijmu na oddělení, píše seznam toho, co Alex dostane do kapačky. Alex mezitím začíná zvracet krev. Doktor říká, že je to tím, že už má hodně podrážděný krk od zvracení a kyselin. Brečíš. ÚPLNĚ VŠECHNO JE NAHOVNO.