Vážně se to děje?!

 Nevnímáš, přijde ti, že se na celou tuhle situaci jen díváš, že ji nežiješ. Je úterý. Alex odpočívá, je po včerejšku unavený, dívá se na pohádky puštěné na notebooku.  Jdeš mu udělat oběd chce jen suché těstoviny. Nejí. Sebereš veškerou odvahu, vezmeš hrnec, špagety a jdeš o patro níž do kuchyně. Brečíš. Ze všech sil se snažíš nedívat se kolem sebe, děláš, že tam vlastně vůbec nejsi. Chceš být neviditelná. Sedí tam. Jsou tři. Pozdravíš a chceš co nejrychleji zmizet v kuchyni. Čekáš, až se uvaří voda na těstoviny a jedna z nich přijde. Romka, taková, kterou nechceš potkat, když jdeš sama temnou uličkou. ,,Co vaříte, sousedko?“ No DOPRDELE. Co to řekla? Nazvala tě sousedkou? Zvedne se ti žaludek. Reálně se ti fyzicky udělá špatně. Tohle nedáváš, fakt ne. Neodpovíš a jen se ještě víc rozbrečíš. Rychle dovaříš a běžíš pryč. Dáš malému jídlo, pustíš mu další pohádku, kterou chce a jdeš dolů do kanceláře podepsat nějaké dokumenty. Dostaneš dokumenty na podpis, chceš podepsat, ale rozbrečíš se tak, že neudržíš tužku. Řekne ti, ať si sedneš a zeptá se, jestli chceš mluvit. Zeptá se, jestli si dáš kávu. Nečeká na odpověď, jde a udělá ti kávu z kávovaru. KÁVOVAR. Ano, v téhle chvíli se to může zdát, jako něco malého, nedůležitá malichernost, ale pro tebe, pro těžkého milovníka dobré kávy je to jako dar z nebe. Postaví před tebe hrneček s kávou a ty se rozbrečíš ještě víc. Po víc než týdnu piješ normální kávu. Káva. Je to jako modlitba. Cítíš tak obrovskou vděčnost. VŠECHNO JE NA HOVNO.

Snažíš se trávit co nejvíc času mimo azylový dům. Chodíš s Alexem městem, parkem, hledáš cíle cest, aby dávaly aspoň nějaký smysl. Je ale zima, začátek prosince, za chvíli budou vánoce. Miluješ je, ale z představy, že je budeš trávit tady je ti mdlo. Všude už je vánoční výzdoba, město je krásně vyzdobené, na náměstí stánky s punčem a ozdobami na stromeček. Alex chce psát Ježíškovi. Co mu na to máš říct? Víš, že žádný Ježíšek nebude, nebudou vánoce a nebude vůbec nic. DOPRDELE. V noci nespíš. Nejíš. Jedeš na autopilota. Jediná myšlenka, která se ti honí hlavou je, jak si sakra mohla tohle dopustit? Jak si mohla tohle dovolit? Nejde o tebe, jde o Alexe. Jak si mu to mohla udělat? Kdybys mohla, tak si nafackuješ. Vlastně chceš aby ti někdo pořádně nafackoval, bolelo by to rozhodně míň, než bolí pocit, žes vlastní naivitou ohrozila své dítě!

Je středa, úřední den. Miluješ úřední dny. Registrace k pediatrovi, tvému lékaři, zápis do školky. Žádost o městský byt, žádost o podporu, příspěvek na živobytí, bydlení, žádost o příspěvek v hmotné nouzi. Do teď jsi tyhle sociální dávky neznala. Nikdy jsi nepobírala žádnou z nich. Tvůj příjem byl vždycky takový, že to nebylo potřeba. Paní na úřadě, kam jdeš podat žádost o hmotnou nouzi si tě prohlédne, od hlavy k patě tě přejede pohledem a aniž by si žádost pořádně přečetla, ti řekne, ať ji vůbec nepodáváš, že ti ji neschválí a že nevypadáš, že bys potřebovala dávky hmotné nouze. Bezva. Rozbrečíš se a odcházíš. Sakra, kdo je tahle holka? Kde jsi ty? Ty, která ses za sebe vždycky dokázala postavit a asertivně všechno vyřídit? Ta holka tu není, odešla, je pryč. VŠECHNO JE NAHOVNO.

V azyláku je v kanceláři zase někdo jiný. Paní - pojďme jí říkat třeba Rusalka -  je miloučká a ptá se tě, jak se ti tam líbí. Nejsi schopna odpovědět a jen brečíš a pak ze sebe dostaneš jen to, že větší zděšení si nikdy nezažila. Rusalka miluje děti, je to na ní vidět a z Alexe je unesená, z toho, jak je chytrý, jak hezky je vychovaný. Povídá si s ním. Říká, že její známý je duchovní a ptá  se tě, jestli si s ním nechceš promluvit. Chceš. Jsi věřící, ale nemodlíš se, ani nechodíš na bohoslužby. Slibuje, že domluví setkání. Chytáš se každého stébla. Chceš cokoliv, co by ti aspoň trochu ulevilo, cítíš se neustále jako sevřená v kleštích. Rusalka ti řekne, že ve městě je místo, kde pomáhají potřebným s hledáním bydlení a ať tam zkusíš zajít. Běžíš hned. Milá paní, ve tvém věku, chce znát tvůj příběh, vyprávíš a ona po pár větách začne plakat. Vyplní s tebou žádost o byt a donese krabici oblečení, aby sis tam vybrala něco pro Alexe, pokud potřebuješ. Bereš pár kousků a jsi moc vděčná. Milá paní donese Alexovi perníčky a mléko a tobě udělá kávu, vypráví o místní charitě, nabízí, že tam rovnou zavolá a domluví ti schůzku. Druhý den ráno tam půjdeš.

Charita. Otvírá jiná paní, než se kterou máš domluvenou schůzku a ptá se, jestli nevadí, že tě přijme ona. Nevadí. Odvede tě do příjemné místnosti, uvaří ti kávu, Alexovi čaj, dá mu pytlík bonbonů a vybídne ho, ať si půjčí jakoukoliv hračku z pěkně vybaveného hracího koutku. Bere kostičky a koleje s mašinkou, jeho oblíbené 😊Téhle paní budeme říkat Anděl, protože ona jím doopravdy je. Anděl se tě ptá, co se stalo. Přesto, že to vyprávíš už po několikáté, tak nejsi schopna domluvit bez pláče. Vlastně nejdřív jen pláčeš a nemluvíš. Podává ti kapesníky. V průběhu hovoru si všimneš, že se jí v očích lesknou slzy. Je skvělá, empatická, snaží se na tebe přenést pocit, že to zvládneš, že to není tak hrozné, že Alex je v pořádku a to je nejdůležitější. Hned začne sepisovat věci, které spolu můžete zařídit, je neskutečně energická. Napíše tě na seznam potravinové banky, napíše ti papíry na oděvy, protože máš jen dvoje legíny, pár tílek a dvě mikiny, nemáš ani pořádnou zimní bundu, Alex je naštěstí s oblečením v pořádku. Dá ti malou hotovost, velkou tašku hraček pro Alexe a tašku potravin. Dívá se na tebe a ty vidíš, že ti chce říct něco, do čeho se jí úplně nechce. Dáváš jí očima najevo, ať mluví. Chce tě poslat ke kolegům, kteří mají na starost terapeutickou krizovou pomoc. Říká, že je tam kolega, se kterým je radost si povídat. Souhlasíš a ona mu hned jde zavolat. Půjdeš za ním ještě ten den.

Vyjdeš z kanceláře a venku už je tma, sněží, velké vločky padají na zem, kde zůstávají a nemizí. Miluješ, když sněží. Alex miluje, když sněží. Děláš mu malou kouličku, má z ní obrovskou radost a ty se asi poprvé od TOHO DNE směješ. Anděl má na tom obrovský podíl!