Very merry Christmas...

Zítra jsou Vánoce! 

Máš schůzku s Andělem, dává ti nabité dárkové kartičky do Lidlu, přání k vánocům s menší hotovostí a několik krabic s dárky pro Alexe a pro tebe. Nevíš, co říct. Vánoce asi budou. Ne takové, na které jsi zvyklá, na které je zvyklý Alex, nebudou perfektní, nebudou jako vždycky. Nebudou podle toho, jak bys je pro Alexe chtěla, ale budou! Volá ti Víla z Azyláku, že máš dárky i u nich, ať si přijdeš. Nechceš se k tomu místu ani přiblížit, když to není nutné, ale chceš, aby měl Alex něco pod stromečkem. Jdeš, dostaneš dvě krabice a do pytlíku trochu cukroví, které pekly obyvatelky. Představíš si, kdo to pekl, kde to pekl, že si tam nikdo nemyje ruce a za celou dobu, co tam jsi, si neviděla žádnou z nich se sprchovat víc, než jednou. Doprdele. Pytlík s cukrovím letí do nejbližšího koše. Víla se ptala, proč brečíš a jestli jsi si tam už zvykla. Myslí to úplně vážně, je miloučká, viděla tě jen párkrát, nechápe tvoje zděšení a nadšeně ti vypráví, jak si obyvatelky umí ,,pokojíčky“ pěkně vyzdobit. DOPRDELE, DOPRDELE. Nechápe, proč jsi v bytě u charity.

Střídá se tu 5 sociálních pracovníků. Každý má jinu povahu, každý je úplně jiný, ale všichni do jednoho ti říkají, že sem nepatříš, že jsi jiná. JSI!

Mluvíš s nimi, s některými víc, s některými míň. Dozvídáš se věci, které nechceš vědět, ani na ně nechceš myslet. Jsi překvapená, jak rozdílná skupina lidí funguje jako sociální pracovníci a zjišťuješ, že k tomu každý z nich má svůj důvod a za sebou svoji minulost. Zjišťuješ, když s nimi sedíš po nocích v kanceláři a mluvíš, že jsou jiní, než se na první pohled může zdát. V tom dobrém i špatném. 

Muzikant, Kočička, Víla, Rusalka a Rytíř. Tvoje pětice.

Do teď sis myslela, že tu jsou ženy nedobrovolně, že tu jsou, protože nemají jinou možnost, že se jim stalo něco tak děsivého jako tobě, že by dobrovolně nevystavily svoje děti tomuhle.  Ale ono to tak není. Jsou tu, nepracují i když můžou, jsou tu spokojené, nic jim tu nechybí, nechtějí odsud pryč. Sedí celý den ve společenské místnosti, pijí kávu a drbou. Cokoliv nebo kdokoliv, kdo vybočuje se stává tématem jejich hovoru. A nejsou to milé hovory.  Jsou tu matky, jejichž dcery jsou v šestnácti těhotné a zůstanu v azyláku i se svými dětmi a tak to půjde pořád dál, je to naučený cyklus, který se nemění, který ony nemají důvod ani chuť změnit. Vyrůstají tu děti, další generace ,,azylových“ dětí, které nikdy nebudou jiné, budou žít po azylových domech. V jednom azylovém domě totiž můžeš žít jen rok. Ony se stěhují pořád dál a dál do dalších azylových domů a nikdy se nedostanou pryč. Ne proto, že by nemohly, ale proto, že nechtějí. Ony v azylových domech pro ženy a děti a jejich muži v azylových domech pro muže nebo na ubytovnách. Mít 9 dětí je tu normální a ony jsou na to pyšné. Mladší děti v Klokáncích, Chováncích a podobných zařízeních a starší v diagnostických ústavech nebo vězeních. To zjištění je pro tebe zdrcující, ani nevíš proč, je ti tak líto těch dětí, brečíš, hrozně moc brečíš.

Nechápeš, že můžeš tak moc plakat, nikdy jsi nebyla extra lítostivá, neplakalas u romantických filmů. Ale teď se ti stává dost často, že se rozbrečíš bez zjevného důvodu a nemůžeš přestat. Na ulici, při běžném hovoru na úřadě, v autobuse… Pořád se cítíš, jako kdybys to celé jen pozorovala, nemůžeš si připustit, že tohle se ti vážně děje. Tak moc je to pro tebe děsivé.