Doktor a Pepina

Doktor. 

Večeře. Vážně? Nereaguješ na email. Ale on je neodbytný, volá. Ptá se, jestli jeho pozvání nebylo příliš troufalé, je jako z jiné doby. Z doby kterou miluješ. Z doby, kdy se muži chovali jako muži. Kdy otvírali ženám dveře, kdy dolévali vodu a kdy sakra drželi slovo! Tohle je pro tebe víc, než cokoliv jiného. Pevnost slova. Odpovídáš, že mail máš, žes ho četla a že nevíš. Nechce na tebe tlačit, nechává ti prostor, mile se rozloučí a pokládá telefon. Večeře. Přemýšlíš. Druhý den ti volá kolem poledne a ptá se, jestli si už obědvala. Ne. A chceš jíst? Chceš jíst s ním? Jdeš. Otevře ti dveře, odsune židli! To se ti nestalo několik let. Je vážně jako z jiné doby. Povídá, má příjemný klidný hlas, je vtipný, bavíš se. Vypoví ti svůj příběh, je rozvedený, má skoro stejně starého syna jako je Alex. Je to vlastně moc milé, ale ty celou dobu myslíš na to, že on vlastně vůbec neví, kdo jsi. Že neví, co máš za sebou a že se tak moc stydíš a nechceš, aby to věděl. A to je ono, to, co tě zastaví. Nebudeš mu lhát, nechceš. Říká, že by to rád zopakoval, chce tě vzít do divadla, chce tě vzít na tůru, chce tě pozvat na víno. Říká, že by ti rád byl nablízku. Ale to nejde. Ty se cítíš jako největší ztroskotanec na světě, připadáš si ošklivá a špinavá a vlastně nevíš, proč chce s tebou trávit čas. Nic neslibuješ a z termínu případného dalšího setkání se snažíš vykroutit a udáváš nějaký neurčitý údaj. Pomůže ti do kabátu a políbí tě na tvář a ten polibek je delší, než by měl být. Sakra.

Alex je ve školce! Má radost, že je zase mezi dětmi a ty máš radost, že bude trávit čas v normálním prostředí, že nebude v Domě hrůzy.

Nejspíš nikdy tě nepřestane udivovat, jak doopravdy funguje čistě ženský kolektiv. Paní se kterou jsi měla konflikt – budeme jí říkat třeba Němka, vypadá tak a i její jméno je toho původu – ta, která tě před týdnem nemohla ani vidět, která ti mlátila do dveří a chtěla si s tebou vyřizovat účty, tak ta si k tobě teď chodí pro radu, považuje tě za ,,členku party“, řekla, že ,,už patříš mezi nás“. Je ti z toho zle. Říká ti zdrobněle tvým jménem a vybírá další, jinou oběť, po které by se mohla vozit. A nachází. 

Maminka s miminkem, nedonošená ani ne měsíční holčička. Její matka – třeba Pepina - byla na ulici i v těhotenství, vypráví, jak se svým přítelem přespávali v i zimě někde na louce…Běhá ti z toho mráz po zádech. Není to její první dítě. Má už jednoho chlapečka, o rok staršího než je Alex. Není s ní, má ho v péči jeho tatínek a ona se s ním nestýká, neplatí na něj alimenty. Ta malá je kouzelná! Maličkatá tak, že Alex byl větší, než je teď ona, když se narodil. Ona nemá ani tři kila. A její matka s ní zachází šíleně. Nosí ji v autosedačce, se kterou mlátí o zárubně dveří, nedrží jí hlavičku, krmí ji studeným mlékem, které udělá z nepřevařené vody jednou denně a pak ho dává malé celý den. Nevíš, jestli někdy kojila. Nepřebaluje, nechává malou v mokrých plenkách dlouhou dobu. Nechápeš. Dítě je dar a ona se chová takhle. Doprdele.

Chováš ji a ona se hodně poblinká. Chtělo by to, aby se vykoupala, bereš ji v náručí do pokoje, kde bydlí Pepina, ona jde napustit vanu a ty malou svlékáš. Vidíš ji poprvé svlečenou. Šok! Má úplně nafouklé bříško, nepřirozeně. Rozbalíš plenku a do očí se ti nahrnou slzy. Je opruzená takovým způsobem, že místy má skoro krvavá místa. Pepina dělá, že to nevidí. Tvrdí ti, že jí zadeček maže. Chceš, aby ti tedy ukázala krém, ale nemá ho, of course. Tady končí míra toho, co jsi schopna zvládnout a jdeš pro sociální pracovnici. Ukazuješ jí malou a ona okamžitě přinese krém na zadeček. Mažeš malou a brečíš u toho. Brečíte obě, protože ji to musí šíleně pálit a bolet. Pepina stojí ve dveřích a jen se dívá. Beze slova, bez slzy. Je ti z toho fyzicky špatně. Pepina dostane vynadáno od sociální pracovnice, že se musí o malou starat. Vyjede, že se stará a chce od tebe, abys ji to dosvědčila. Podíváš se na ni a se slzami v očích odpovíš, že vždycky, když malou vidíš, tak je poblinkaná. Druhý den Pepina přijde s tím, že malá má rýmu. Nevypadá ale jen na rýmu, sáhneš na ni a jsi si jistá, že má teplotu. Pepina se ptá, co má dělat. S ostatními ji pošleš do nemocnice. Zeptá se, jestli s ní půjdeš, nechce jít sama. OK. Nejdřív tam voláš, popíšeš situaci. Ani toho telefonátu není Pepina schopná. Bože nic ti do toho není, ale představíš si ty spousty lidí, kteří by za zdravé dítě nebo vlastně za jakékoliv dítě dali všechno a ona je nezodpovědná, až to bolí. Pepina se chová jako by malá ani nebyla její. Ty ji oblékáš, ty ji balíš do fusaku, ty tlačíš kočárek. Ty Pepině připomínáš, aby vzala kartičku pojišťovny, kterou nemá a musí se pro ni vracet. Přijedete na dětskou pohotovost, čekárna plná nemocných dětí, které kašlou a teče jim z nosánků. Víš, že to není úplně stoprocentně správně, ale rozhodneš se zaťukat a všechny předběhnout, máš v náruči nedonošence bez očkování. V ordinaci mladá doktorka. Pepina stojí u dveří, o malou se staráš ty, svlékáš ji, popisuješ doktorce stav, Pepina odpovídá jen na otázky ohledně porodu. Tvrdí, že kojí. Nikdy si ji kojit neviděla. Tvrdí, že malé dává odstříkané mléko. Nikdy jsi u ní žádné jiné mléko, než Sunar neviděla. Jsi vnitřně čím dál víc naštvaná. Berou malé krev z patičky, ty pláčeš s ní, Pepina stojí a kouká. Doktorka nastaví léčbu, odcházíte. Malá má hlad, takže jí ještě v čekárně dáváš mléko. Ty. Pepina sedí a kouká. Naštvání už je na tobě dost patrné. Nedokážeš se přetvařovat. Pepina se na tebe podívá a ptá se tě, jestli nejsi naštvaná a jestli na ni. Nemáš sílu na tenhle hovor. Mlčíš a v duchu opakuješ ty nejsprostější nadávky, které znáš.

Jsi tak hrdá na sebe, že se dokážeš o Alexe postarat, že dokážeš všechno vyřídit, že se za něj dokážeš postavit, že ho dokážeš ochránit. Tenhle den ti jasně ukázal, že tohle není samozřejmost a že se to může zdát jako banalita, ale to, že se dokážeš sama postarat o své dítě je důležité. Nejdůležitější na světě. A ty to zvládáš! Imaginární poklepání na rameno. VŠECHNO JE NAHOVNO, ALE TY JSI DOBRÁ MÁMA!!!