Dům hrůzy vol. II

Brečíš celou cestu zpět do domu hrůzy. Je to jako facka. Špinavá nechutná, smradlavá facka. Děsí tě to tu. Nechceš, aby se tu Alex čehokoliv dotýkal, zábradlí, kliky, dveře. Bereš ho rovnou do pokoje. A i v pokoji je to špinavé, vyvolává to v tobě strašné vzpomínky. Vidíš zesláblého Alexe, jak ho neseš, úplně bezvládného a bílého, temnou chodbou do sanitky. Brečíš. A on se na tebe koukne a říká ,,maminko neplakej“… Je to nejlepší a nejdůležitější ve tvém životě. Ty to dáš, vybojuješ to kvůli němu!

Vrátila ses a na schodech tě zastaví jedna z nich a potutelně se směje. Co je?? ,,Prý tě někdo přivezl.“ mrk, mrk…Někdo, kdo by tě vozit neměl a ani tě nepřivezl. Pozdě. Tahle fáma se tu rozšířila za tu dobu, cos tu nebyla. A je rozšířená hezky, pěkně do detailů. A jedné z nich na té fámě záleží tak moc, že ti ji připomíná při každé sebemenší příležitosti. Ty nejsi konfliktní, navíc víš, že obyvatelka není úplně psychicky v pořádku, takže se snažíš to přecházet, vyhýbáš se jí. Bohužel to nepomáhá. Tahle paní je starší, má postiženou holčičku ke které se chová nechutně a tak, že se ti z toho chce brečet. To, že ji nazve kurvou nebo jinou nadávkou podobného kalibru je úplně normální. Už jednou s tebou měla konflikt, na úplném začátku. Prala sis oblečení a vzhledem k tomu, že pro celý dům plný žen a dětí je k dispozici jen jedna pračka, tak si do ní dala opravdu všechno a jediné, co ti zbylo byly kraťasy a tričko. Dostalas vynadáno, že takhle oblečená na azylu chodit nemůžeš, že tu jsou děti a že je to nevhodné. OK, než ti uschlo oblečení nevylezla si z pokoje. A teď znovu. Tak co máš dělat? Vyhýbáš se jí, nedíváš se na ni. Ale evidentně to na ni působí ještě víc jako červený hadr na býka. Dojde to až tak daleko, že přiběhne, mlátí ti do dveří a křičí na tebe, že jestli jí chceš něco říct, tak to máš udělat. Ale ty jí nechceš nic říct, nemáš co. Následuje týden, kdy absolutně nevycházíš z pokoje a chodíš si i pro horkou vodu na čaj do kanceláře. Sociální pracovníci nechápou. Po týdnu sebereš zbytky zdravého rozumu a jdeš si to s ní vyjasnit, nebudeš se schovávat. Je v kuchyni, stoupneš si přímo před ni a v klidu jí řekneš, že se odmítáš hádat, že se jí snažíš vyhýbat, ale že si chceš normálně uvařit vodu v konvici ve společné kuchyni. To nečekala, koktá, snaží se na tebe křičet, ale když vidí, že v klidu stojíš a díváš se jí do očí, tak jí dojdou argumenty a zmlkne. Od té chvíle máš klid. YES, vítezství!! Bože, co se to s tebou stalo, že za vítezství považuješ to, že si můžeš jít svobodně uvařit čaj, bez toho aby ses bála, že tebe nebo Alexe někdo shodí ze schodů?! Ty, která jsi vyhrávala úplně jiná vítezství a když se něco povedlo, tak si to jela oslavit do Pařížské!!! Bez komentáře. Těší mě, tady ztroskotanec z azylového domu.

Co Alex? Jaký na něj celé tohle peklo může mít vliv? Snažíš se ho uchránit, jak nejvíc to jde, ale ono to nejde. Je to jako v letadle, nejdřív maska pro tebe, a pak můžeš zachraňovat ostatní. Jenže, jak to má fungovat v normálním životě? Jsi na dně, totálně fyzicky i psychicky vyčerpaná, ujíždíš, křičíš. Kvůli blbostem. Uvědomuješ si každé svoje zvýšení hlasu, každou poznámku, kterou bys jindy, v normálním životě nevypustila z pusy. Křičíš a už v té chvíli, kdy se slyšíš, že křičíš, tě to mrzí. Ale tak strašně moc. A brečíš. Je to jako naučená mantra – křik a pláč. Jeho i tvůj. Ale ty se na něj přece prostě nemůžeš zlobit, nedělá nic špatně, je to malé dítě, snaží se s touhle situací sžít a vážně tě nechce naštvat. Chce, abys tu byla pro něj. A ty tu pro něj prostě musíš být. CHCEŠ TU PRO NĚJ BÝT!!! Snažíš se, si to v hlavě přehrávat pořád znovu a znovu a pak už prostě nemůžeš a křičíš do polštáře. Křičíš a brečíš, ale Alex u toho není. Nechceš, aby tě viděl zlomenou a mrtvou. A ty jsi mrtvá! Už není ta holka, která tady donedávna byla. Prostě zmizela a zůstal jen stín. Jak se tomu říká? Deprese? To, žes to vzdala? Ale ty to nemůžeš vzdát, máš Alexe. Terapeut se tě při každé návštěvě nenápadně snaží vmanévrovat k receptu na antidepresiva. Odmítáš.

Jsou lepší a horší dny. Těch dobrých je málo. Maličko. Snažíš se do azylu přenést aspoň trochu normálnosti. Trochu elementární lidskosti. Úctu, pochopení, toleranci. To, že tvůj prostor a vyjadřování by nemělo zasahovat do osobního prostoru jiných lidí. A tvrdě narážíš. Tady se nic a nikdo nerespektuje. A bohužel se to týká nejen obyvatelek, ale i sociálních pracovníků. Ty ctíš pravdu, upřímnost a to jsou pro tebe jasně dané hodnoty. Ale tady to nic neznamená. Sociální pracovníci ti neustále říkají, ať se přijdeš svěřit, ať s nimi mluvíš, a když to uděláš, tak jediné co se stane je, že to, cos řekla v kanceláři se  v upravené podobě dostane mezi obyvatelky a co je horší, dostane se to i ven. K úplně cizím lidem, kteří s tebou v očích sociálních pracovníků nemají nic společného. Jenže oni neví. NIC NENÍ V POŘÁDKU!