Štědré dny?

Štědrý den. 

Nejhorší den. Všechny dny byly hrozné, ale tohle je pro tebe hodně zlé. Nebudeš mít betlémské světlo, poprvé za dvacet let! NIC NENÍ V POŘÁDKU.

Alexovi ještě není úplně dobře, nejí, pořádně nepije. Štědrovečerní večeře nebude. Napustíš Alexovi vanu s pěnou a mezitím hodíš pod stromeček krabice z charity a z azyláku. Nevíš, co v nich je. Alex to nečeká, přijde do pokoje, kde je pod malinkým stromečkem několik krabic. Kouká na to, pak na tebe a znovu na dárky, jakoby nevěřil, že tam opravdu jsou. Jakoby nevěřil, že si ho Ježíšek našel i tady. Očima se ptá, jestli může ke stromečku a ty ho vybízíš, ať jde. Běží přes pokoj a bere balíčky od těch nejmenších a začíná rozbalovat. Umí se podepsat, takže pozná, který balíček je jeho. Zná i písmeno M jako maminka, takže tvoje dárky ti ukládá na hromádku. Brečíš, po tvářích ti tečou slzy a kapou na dárky, nejde to zastavit. Alex rozbaluje a u každého dárečku slyšíš jeho nadšené ,,Jééé“. Má radost ze všeho. Není rozmazlený, do teď měl všechno a daleko víc, než jiné děti. Není ale dítě, které si vynucuje hračky, věci. Je vděčný, skromný, rozdělí se s každým o všechno. Jsi tak moc pyšná na to, jaký je. A teď tu sedí vedle tebe na zemi a má radost z každého malého autíčka, z bačkůrek, z omalovánek na které už někdo maloval, z plastelínky, z pastelek, z pěny do koupele. A je to tvoje zásluha. To ty ho vychováváš, děláš z něj člověka, kterým je. Snažíš se mu vštípit ty správné hodnoty, návyky. Chceš, aby z něj byl gentleman, učíš ho, že všechno se dá řešit v klidu, že není potřeba křičet, že kde je vůle, je i cesta. Je to vážně jako modlitba. Kde je vůle, je i cesta. Jenže někdy není. Ani vůle, ani cesta. Tohle mu ale neřekneš, chceš, aby ty cesty hledal a nacházel. Taky to děláš a většinou vyhráváš. Většinou.

Jasně poznáš, které krabice balil Anděl a které jsou z azylu. Anděl přemýšlel. Deka, knížka, čaj, vitamíny pro tebe o pro Alexe, pohádkové knížky a kosmetika z lékárny. Bože! Máš po měsíci možnost sebe a Alexe namazat a umýt něčím z čeho víš, že nebude vyrážka. Máš obří dětskou radost z obyčejného pilníku na nehty! Alex má taky jasně vymyšlený balíček, Anděl se perfektně trefil.

Krabice z azylu jsou jiné. Směsice darovaných hraček od studentů z jiné země a věcí, které někdo prostě hodil bezmyšlenkovitě do krabice, pomalované omalovánky, knížky s vytrhanými listy, kde chybí konce pohádek, takže princeznu z věže nikdy žádný princ nezachrání a nežijí šťastně až do smrti. Jak trefné. Nicméně Alex má radost ze všech dárků stejnou, nerozlišuje a ty ho za to obdivuješ. Malý velký muž ♥ To jen ty vidíš ty bytostné rozdíly a uvědomuješ si, jak je těžké mít v tuhle chvíli z čehokoliv radost. Nesměješ se, proto, že bys to tak cítila, ale proto, že víš, že Alex to potřebuje vidět, že tě chce šťastnou, že potřebuje mámu a ne trosku. Ježíšek přinesl spoustu plyšových zvířátek, které Alex miluje, nejdřív ale putují do pračky. Alex pomáhá, každé zvířátko vezme do rukou, řekne mu, ať se v pračce nebojí, že to nic nebude, že se jen vypere a až poté ho hodí do bubnu. Brečíš. Usíná obklopený autíčky a pohádkovou knížkou. Má spokojený výraz. DOPRDELE. Dlouho sedíš u jeho postele a brečíš tak moc, že to musí slyšet až na ulici. Snažíš se být zticha, ale nejde to.

Máš před sebou ještě týden, týden klidu a čistoty, spánku a možná jídla. Ne proto, že by jídlo nebylo, ale ty nejíš, zhubla jsi 6 kilo a každý den máš v ruce obří množství vlasů, které ti padají ve velkém. Nechceš znovu do Domu hrůzy, snažíš se tomu ze všech sil vyhnout a snažíš se vymyslet, jak to udělat. První bod je práce. Máš dobrý základ pro to, abys našla práci takovou, abys zvládla Alexe uživit a zabezpečit. Jdeš do toho a posíláš životopis do spousty firem, ale jsou vánoce. Doprčič. Jedna z tvých nejoblíbenějších věcí na světě tě teď hrozně ve všem brzdí. Čtrnáct dní, kdy nikdo nepracuje a nic se neděje. Za čtrnáct dní se toho může stát hodně. Hodně se toho může stát i během jedné minuty. Znovu doufáš, že tohle je jen zlý sen a ty se z něj probudíš, bytostně si to přeješ, ale stejně víš, že se to nestane. Děje se to. Jsi tady a musíš to zvládnout. Ale ty už sakra nemáš sílu, jsi vyčerpaná a vyděšená. A taky začínáš být naštvaná. Jak se to říká? Sedm fází smíření? Ve které jsi?

Jsi naštvaná, ne nutně na někoho. Jsi naštvaná, že se budeš muset vrátit do Domu hrůzy. Když tam nejsi, máš větší odstup a prostor k přemýšlení. Co tě tam tak moc děsí? Proč se tam s tím nedokážeš srovnat? Když pomineš nějaký životní standard a čistotu. Tak ti nejvíc asi chybí soukromí. Miluješ svoje soukromí a chceš ho. A dům hrůzy je z velké většiny pod kamerami, musíš říkat kam odcházíš a kdy se vrátíš, musíš při odchodu odevzdávat klíče od pokoje, v deset hodin se zamyká kuchyně a na pokoji nesmíš mít rychlovarnou konvici, ani třeba toustovač. Jsou tu požární hlásiče, které ale nefungují, of course. Pokoje jsou hned vedle sebe, slyšíš každé slovo obyvatelky z vedlejšího pokoje a ona tvé. Nemůžeš telefonovat aniž by to někdo slyšel. A to, že sis na začátku myslela, že věci, které řekneš sociálním pracovníkům v zavřené kanceláři tam zůstanou, byla velké utopie. Tady mají i stěny uši. A cokoliv řekneš se už za chvíli šíří domem v upravené podobě. A ty dost vyčníváš, v chování i vzhledem, takže se o tobě něco šíří tak třikrát denně. Nestačíš se divit, co jsou místní obyvatelky schopny vymyslet a říkáš si, kde se to v nich bere, proč jsou tak zlé, když ty nechceš nic jiného, než s nimi nemluvit, nedívat se na ně a co nejrychleji odsud zmizet. Nejhorší pro tebe nejspíš je poslouchat od obyvatelek ,,ověřené informace“ o sociálních pracovnících, to je něco co vážně nedáváš. Jsou to lidé na stejné sociální úrovni jako ty, řešíš s nimi svoje osobní věci a nechceš o nich poslouchat jejich osobní věci, kdo s kým spí, která s kterou spolu podvádějí manžela, který sociální pracovník komu rád kouká na zadek a na prsa a kdo je na holčičky. Doprdele!!!