Very merry Christmas II

Krizový byt poskytuje bezpečí a ty zvládáš přemýšlet o tom, co dál. Okamžitě, co nejrychleji pryč z azylového domu! Bod číslo jedna a ten nejdůležitější, dostat Alexe z toho hnusu! Máš nějaké možnosti – charita a Úřad práce jsou schopni zaplatit kauci, provizi a první nájem v bytě. Máš úplně utopickou představu o tom, jak rychle to půjde. To, co zezačátku vypadá, že bude hned, se tak postupem času nejeví. Tvoje nadšení z toho, že tu už za chvíli nebudete vystřídá naprostá panika a ještě horší pád na dno. Někdo ti to  říkal. Říkal, ať se na to neupínáš, že to nepůjde tak rychle, ať jsi realistka. Ale tys nemohla být, nemůžeš si připustit představu, že tady budete s Alexem ještě další měsíc/dva/tři. Brečíš.

Chytáš se vážně všeho, čeho můžeš. To, co bys jindy v jiné situaci kategoricky odmítla, ti teď nepřijde tak hrozné. Existují nadace, lidé, kteří pomáhají. Zkusíš to. Díváš se na cenu nájmů a od toho si odvodíš částku, kterou zhruba potřebuješ. A napíšeš víc, než patnácti lidem. Lidem, kteří se veřejně prezentují tak, že pomáhají, že to myslí vážně. Lidem, kteří disponují obrovským majetkem, lidem o kterých sis myslela, že to, co říkají je fakt, pravda. Popíšeš, co se ti stalo, napíšeš, že můžeš doložit zprávy z nemocnice, kde byl Alex. Napíšeš, že můžeš doložit dokumenty z prvního krizového ubytování, z azylového domu, z úřadu práce. Prosíš jen o peníze na zaplacení kauce a nájmu. Nechceš, aby ti někdo kupoval kabelky a parfémy. Nechceš poslat peníze na svůj účet, chceš, aby peníze neprocházely vůbec přes tebe, ale dostala je rovnou přímo realitní kancelář. A z oněch víc, než patnácti lidí se ti ozve zpět pouze JEDEN člověk, ten u kterého jsi to očekávala nejmíň a napíše ti, že nelze. Realita, obrovská facka. Zase se ti všechno zhroutilo. V duchu si říkáš, jak jsi strašně naivní a ve svém věku bys měla být víc realistka. Jenže ty to tak prostě máš, ty vidíš ve všech lidech to dobré, hezké milé. Každý člověk to v sobě jistě má a ty to u lidí hledáš a většinou nacházíš. Babička ti vždycky říkala, ať hledáš v lidech to dobré a že tak, jak se budeš chovat ty k nim, tak se budou oni chovat k tobě. Ty pomáháš, směješ se na lidi a přeješ jim hezký den, nechováš se povýšeně, jsi pokorná, dáváš bezdomovcům drobné. Zní to jako podělaná fráze. Ale ty to tak máš.

Azylový dům tě naučí dost věcí. Jedna z nich je, že musíš být pořád připravená na to, že ti někdo vrazí kudlu do zad, že tě někdo pomlouvá a za chvíli se na tebe směje a chce půjčit peníze, že si musíš zamykat pokoj i když jdeš jen na toaletu, že tu šestileté děti šíří drby o tom, že s někým chodíš. S někým, s kým bys neměla. Nemůžeš tu nechat ležet na stole vůbec nic, co má nějakou hodnotu nebo se to dá sníst. Jako jediná tu máš paušál a tak funguješ jako telefonní ústředna, obyvatelky si můžou zavolat z kanceláře, ale chtějí volat od tebe. Třeba do vězení. Neumíš říct ne. Přesně poznáš den, kdy obyvatelkám přijdou dávky. Vyzvednou si složenku – složenky se tu pečlivě evidují, kolik, kdy a komu přišlo peněz – a některé i pár dní nevidíš, jiné odejdou a vrátí se s nákupem, který rozhodně nemá nic společného s hmotnou nouzí. A za pár dní za tebou přijdou ať jim půjčíš peníze. Jsi jedna ze dvou, která má účet, ostatní mají exekuce a dluhy. Tenhle svět tě děsí, nechceš být jeho součástí. Ani na minutu! Doprdele!