Zoubková víla

Dny plynou a tebe pořád nepřestává překvapovat, kde to vlastně jsi, v jakém prostředí teď žiješ. Když se zdá, že už tě nic nepřekvapí, tak přijde nějaký další šok.

Anděl zmizel, přešla na jiné pracoviště a ty se najednou cítíš tak hrozně sama. Jediný světlý bod celého toho hnusu a on zmizí, už prostě není. Sama jsi celou dobu, ale teď je ta samota ještě horší, hmatatelnější. Připadá ti to tak, že to jediné, co ti pomáhalo, zmizelo. A ty to nechceš dopustit. Chceš, aby zůstala. Stejně jako jsi nikdy nechtěla Alexe vystavit tomu, co se děje. Některé věci prostě neovlivníš a nedokážeš je přehodit na tu stranu, kam bys chtěla. Anděl ti zmizel.

Místo anděla je mladá holčina, je možná o deset mladší, než ty. Rázná, občas sprostá, ale vlastně se ti snaží pomoct. Zjišťuješ ale, že anděl pro tebe dělal daleko víc, než bylo v popisu její práce. O mnoho víc. S touhle slečnou narážíš na pravidla, postupy a to, co s andělem vypadalo jako lehká věc se najednou mění v něco, co je vlastě nerealizovatelné. Proč se ti to zase děje? Někdo tě zkouší. Zkouší, jak pevnou vůli k žití máš. A ty už ji ztrácíš. Začínáš se točit v kruhu toho, že pořád něco nevychází, přes veškerou tvoji snahu všechno trvá hrozně dlouho a ty nevíš, co víc už máš dělat. VŠECHNO JE NAHOVNO.

Naštěstí je tu někdo, kdo tě bezmezně podporuje ♥

Večerní sprcha, bereš ze sprchového koutu dětské mýdlo, Alex už mezitím běží do pokoje. Najednou slyšíš obrovskou ránu a děsivý křik. Běžíš a vidíš Alexe na zemi, celý obličej má od krve! Okamžitě se k němu skláníš a kontroluješ, co se mu stalo. Z pusy mu teče hrozně moc krve! Má od krve i bradu. Zvedneš ho ze země, posadíš na postel a bereš baterku, svítíš do pusy. V tu chvíli máš v hlavě jen jedno. DOPRDELE!!!!! Alex má horní jedničku a dvojku zaraženou v čelisti a v úplně jiných úhlech, než by zuby měly být. Šišlá, nemůže pořádně mluvit. Kontroluješ zbytek pusy. Dobrý. Jazyk nemá pokousaný. Ale krvácí to strašně moc. Na bradě má obří odřeninu. Běžel z koupelny zabalený v ručníku, uklouzl a zakopl o práh u dveří, spadl přímo na podlahu, na bradu. Na zemi je krev. Voláš na dětskou zubní pohotovost. Nezvedají. Voláš na dětskou pohotovost, řeknou ti, ať jedeš rovnou na dospělácký urgentní příjem. Půjčuješ si peníze na taxíka - od jedné z těch tří, které na začátku seděly u stolu a házely na tebe zvídavé pohledy - bereš krvácejícího Alexe a jedete.

Na urgentním přijmu jsou v čekárně kamery, takže hned jakmile přijdete, tak si vás zavolá doktor, mrkne na Alexe a pošle vás rovnou na kliniku čelistní a obličejové chirurgie. DOPRDELE!

Jedeš na autopilota, adrenalin pracuje a ty děláš automaticky všechny pohyby. Klinika je už zavřená, zvoníš, sestra říká ať přijedete do třetího patra.

V duchu se modlíš, ať je to dobré, ať je Alex v pořádku. Jakmile uvidíš doktora, tak z tebe část strachu spadne. Je to muž, kolem padesátky, příjemný výraz, představí se, mrkne na Alexe a úplně bezprostředně se s ním začne bavit, tíha celé situace jakoby najednou zmizela. Mluví s Alexem jako s dospělým. Vysvětluje mu, že se musí kouknout na ty zoubky. Alex chodí od miminka k zubaři i na zubní hygienu, je zvyklý na křesle sedět sám, ale tentokrát chce sedět s tebou. Jasně ♥ Sedáš si na křeslo a v mezičase vysvětluješ doktorovi, co se stalo a odpovídáš na věci, na které se doptává. Alex se bojí, nechce otevřít pusu, ale naprostá uvolněnost pana doktora ho nakonec strhne a nechá si vysvětlit, že zatím jen koukáme. Otevře pusu a z výrazu doktora víš, že to není dobré. DOPRDELE. Doktor bere do ruky nástroje a názorně ukazuje a vysvětluje Alexovi na co který je a co s ním bude dělat. Říká mu zcela otevřeně, že ty zoubky v puse takhle nechat nemůžeme a že je potřeba je vytáhnout ven. Záměrně neříká vytrhnout a ty jsi mu v tu chvíli za to tak vděčná. Alex nechce, bojí se, bolí ho to. Nejdřív sestřička nastříká anestetikum na dásně, Alex pláče, štípe ho to. Doktor mrkne na sestřičku i na tebe a potají ukáže injekci. Řekne Alexovi narovinu, že teď to trochu píchne, ale injekci mu neukáže.  Asi bude potřeba Alexe trochu přidržet. Ležíš na zubařském křesle, na tobě Alex, za tebou sestra, která mu jemně drží hlavičku, ty mu držíš ruce, ale není to potřeba, nepere se s tebou. Tečou ti slzy, ale tajně, potichu, Alex nemůže vidět, ani vědět, že pláčeš. Jsi přece silná máma, která se ničeho nebojí a všechno zvládne. Až na to, že vůbec! Jsi úplně posraná strachy! Posledních pár měsíců každý jeden den. Alex pláče. Doktor mu dal injekci celkem na čtyři místa, čtyři vpichy. Čtyřikrát pláč. Chvíli čekáme. Doktor ukazuje Alexovi kleště a vysvětluje mu, že teď vytáhne ty zoubky, že to nebude už bolet, že možná ucítí jen tlak. Se sestrou zaujmeme stejné polohy, jako při píchaní. Doktor si stoupne a na dva silné tahy vytrhne jedničku. Nechá Alexe vydechnout a na další dva vytrhne i dvojku. Hotovo. Hrozně to krvácí. Víc, než by mělo. Alex pláče. Ty taky pláčeš, ale sestřička ti potají slzy utírá.
Alexův největší strach je, jestli mu doktor dá zoubky s sebou, aby je mohl dát zoubkové víle ♥ Jakmile to vysloví, tak mu sestřička hned dá zoubky do zkumavky.  Doktor tě poučí, co a jak, že by bylo fajn udělat tak za měsíc rentgen, že bude možná potřebovat rovnátka, protože druhé zuby budou mít víc místa k růstu, než by měly mít. Ale to nevadí. Nic nevadí. Alex je v pořádku! A dal to na pána ♥

Přecházíš s doktorem do vedlejší ordinace, kde ti píše zprávu. Alexe si bere na klín a skvěle se s ním baví, povídá si s ním o všem možném, ptá se ho na kódy úkonů :D, půjčuje mu svoje razítko a nechává ho razítkovat recepty. Mluví s ním jako s dospělým, jako se svým dlouholetým kamarádem, to se ti moc líbí. Doktor na tebe potají mrká, že už to bude dobré, Alex už se směje, v puse má gázu nasáklou krví, ale směje se. Doktor se pěkně baví i s tebou, podle adresy na občance se ptá, co děláte tady a ty mu jen řekneš něco o stěhování. Za žádnou cenu nepřiznáš, že jsi v azylovém domě a co se ti stalo, tak moc  se za to stydíš. I když tenhle doktor nevypadá, že by tě soudil, spíš naopak. Sestřička ti do kabelky dává zásobu gázy a doktor vás posílá do nočního Mekáče na zmrzlinu. Jsi za něj tak vděčná! Moc mu děkuješ a při podání ruky se díváte navzájem do očí déle, než je normální. Má je modré, pomněnkové.

Druhý den se Alexovi vybarví obrovská modřina na bradě, vypadá jako kdyby dostal levý hák. Chce se ti brečet, když ho vidíš. Ale on to snáší úplně krásně. Dásně jsou v pohodě, už nekrvácí a přišla i zoubková víla ♥ Zoubková víla donesla 20,-, za každý zub deset korun. Stydíš se za to. Ale Alex tě naprosto odpálkuje, má takovou radost, tak obrovskou! Z dvacky! Dítě, kterému zoubková víla nosila velké hračky. Za tu dvacku si koupí nanuka ♥ Odpoledne sedáš k počítači a píšeš přednostovi oddělení pochvalný mail na přístup a práci doktora a sestry ze včerejška. Ještě ten den ti píše sám doktor a zve tě na večeři. V noci sedíš a děkuješ za doktora. Ne proto, že tě někam pozval, ale proto, že ti empaticky a skvěle ošetřil vyděšené dítě. A brečíš. DOPRDELE.