Ta bílá problémová

Alex je nemocný. Zase. Před tím DOMA nebyl nemocný vůbec, není z těch dětí, které jsou nemocné každých čtrnáct dní. Tady je nemocný pořád. A je to tvoje vina. Tys ho sem přivedla, tys ho tomu vystavila. Ty nejsi schopná věci dostatečně urychlit tak, aby tu už nemusel být. Nelíbí se mu tu. Čím dál častěji se tě ptá, kdy už odsud půjdete pryč. Každá taková otázka je jako bodnutí kudlou přímo do srdce. A ty se snažíš odpovídat na rovinu, nejednáš s ním jako s miminkem, váš vztah je založený na důvěře. Ví, že mu nelžeš. Ví, že mu říkáš věci tak, jak jsou a že držíš slovo. Dodržet to, co řekneš, to, co slíbíš. PEVNOST SLOVA. To je pro tebe ze všeho nejdůležitější. A poslední dobou nejsi schopná to dodržet a je úplně jedno, že to není tvoje vina. Že věci nevychází kvůli tobě. Ty jsi povinná zajistit to, že to co mu řekneš tak bude. Jsi na sebe naštvaná, vnitřně si strašně moc nadáváš. Veškerý vztah sama se sebou úplně pohřbíváš a každý den si říkáš, jak moc jsi neschopná a že to nezvládáš. A to, že je zase v horečkách tomu vůbec nepřidává. Pláče, že chce odsud pryč. A ty brečíš po nocích zavřená v koupelně. Už ses naučila oddálit pláč, nepláčeš před ním. O to horší zvuky se pak nesou noční chodbou.

Alex má horečku a děsivý kašel, laryngitida, jak vyšitá. Dostává od pediatra spoustu léků. Vysoké horečky, které jdou srazit jen hodně těžce. Vnímáš, že to, jak mu je fyzicky, odráží jeho psychický stav. Mísí se v tobě lítost a naštvání. Lítost pro něj. Naštvání pro sebe samu. Je ti taky zle. Cítíš, že to bude angína. Druhý den už to víš jistě. Přidává se k tomu děsivý kašel. Naposledy jsi měla angínu na vánoce. Nepůjdeš k doktorovi a nenecháš tu Alexe! Naštěstí je tu Kluk. Doveze ti dvoje antibiotika a vlastně všechny léky, které byste ty nebo Alex mohli potřebovat. Jedny antibiotika ti vůbec nepomáhají, takže nasadíš i druhá a Kluk ti upraví dávkování i všech ostatních léků. Fajn, konečně to začíná fungovat. Vlastně dovezl mnohem víc. Říkala si, že nikoho nemáš, tak teď už třeba máš…Drží slovo. PEVNOST SLOVA. Chce, abys byla v pořádku. A dělá pro to spoustu věcí. Není to jen o tom, že něco říká. Nemáš důvod mu nevěřit, vždycky dodrží do puntíku všechno, co slíbí. Pamatuje si, co mu říkáš. Chrání tě a je to vlastně příjemné. Koukáš mu do očí a přemýšlíš o čem přemýšlí.

Vyléčil tě. Vyléčil Alexe. Zatím jen z nemocí.

Začínáš nezvládat chování sociálních pracovníků. Rytíř už tu není a všichni ostatní se k tobě chovají dost divně. Hází tě do jednoho pytle s Romkami, s ženami, které tráví v azyláku život, nepracují a vlastně jim to vyhovuje. Ale ty nechceš speciální zacházení. Chceš jen, aby s tebou jednali s úctou, slušně, tak jak ty jednáš s nimi. Chceš třeba aby si pamatovali tvé příjmení a neustále ho nekomolili.

Komunita. Na nástěnce visí oznámení, že bude komunita a účast je povinná. Ptáš se obyvatelek, co to je. Je to setkání sociálních pracovníků s obyvatelkami a všichni si můžou OTEVŘENĚ navzájem sdělit, co se jim nelíbí a co naopak líbí. Fajn, to se ti líbí. Jenže právě, že vůbec. Tvoje očekávání vzalo za své ve chvíli, kdy přišla Rusalka a začala slovy ,,Tak holčičky, pojďte si ke mně sednout….“  Sedí ještě s kolegyní před obyvatelkami, všechny kolem ní v půlkruhu. Začíná s tím, že má seznam co je potřeba probrat. Opravdu to nebude o tom, že to je plnohodnotná rovnocenná debata, ale spíš příkazy a nová nařízení od ní. Týkající se úklidu, fungování azyláku, plateb apod. Dehonestace. Nenávidíš tenhle způsob mluvy, to jak se snaží být milá, ale vlastně jí jde jen o to, aby všichni dělali to, co chce. Věty typu, že jí jde o nás, že je to všechno na nás. Nadřazenost level milion. Posloucháš jen na půl ucha, celou dobu krmíš a pak uspáváš maličkou Berušku. Rusalka probere několik bodů a zeptá se, jestli někdo něco chce probrat. Obyvatelky, které měly před tím plné pusy toho, co jí řeknou, mlčí a kroutí hlavou, že nic probírat nechtějí. Ale ty chceš. Pořád v tobě rezonuje to, že víš, že se o tobě baví, že si sdílí věci, které by neměli, že je sdílí s obyvatelkami a že je sdílí i mimo azyl. Ozveš se s dotazem, jak přesně u nich funguje GDPR. Rusalka vytřeští oči a neví, co ti má odpovědět. Upřesníš svůj dotaz a řekneš narovinu, že když mluvíš se sociálním pracovníkem a říkáš mu nějaké osobní informace, tak bys byla ráda, aby si to ten člověk nechal pro sebe. Říkáš, že už se ti několikrát stalo, žes něco pověděla a za chvíli to v upravené podobě věděly obyvatelky. Sebereš odvahu a řekneš i to, že víš, že sdílí tvé osobní informace s lidmi mimo azylový dům. Rusalka se ti celou dobu dívá do očí, ale teď cukne, uhne pohledem a ty víš, že ví. Řekneš narovinu, že už nějakou dobu nesdílíš všechny informace a i ty, které sdílíš, upravuješ do podoby ve které nevadí, že by se je měl dozvědět někdo nepovolaný. Tohle se jí evidentně nelíbí. Bohužel. Musíš se chránit. Před obyvatelkami i před nimi. Máš pocit, že se musíš chránit před všemi a vším. Stavíš zeď. Na zápisu z komunity je o tobě zmínka, že ses ptala a co ti bylo odpovězeno, opět poupraveno. Ach jo.

Platby za ubytování probíhají z účtu úřadu na účet azylu. Tobě přijde vždycky jen vyrozumění o přiznání dávky a její výše, která se mění. Víš kolik úřad platí a tak tě překvapí, když po tobě chtějí sociální v kanceláři doplatek ve výši dvojnásobně vyšší, než co bys měla doplácet. Dobře, mohla ses špatně podívat. Jdeš nahoru do pokoje a znovu kontroluješ dokumenty. Mělas pravdu, nedoplatek je necelá polovina toho, co po tobě chtěli. Jdeš do kanceláře a říkáš to, vypočítáváš a v odpovědi od sociální se ti dostane něco typu, že paní ředitelka to takhle chce a ať to zaplatíš, že aspoň budeš mít další měsíc s doplatkem klid. Usměje se tak sladce, až je ti z toho zle. Really? Částka, kterou chtějí vlastně do foroty, je pro tebe aktuálně skoro polovina dávky, kterou máš od úřadu na celý měsíc. OK, probouzí se v tobě zdravý rozum. Máš smlouvu, doplatek vypočítáš podle ní a pošleš na účet. Žádný problém. Máš radost, že to bude v klidu. Omyl. ,,Na účet to v žádném případě posílat nemůžete protože TADY SE TO TAKHLE NEDĚLÁ.“ Nedohledá se platba, neprodlouží se smlouva. Manipulace! Nehledě na to, že obyvatelky platí za ubytování v hotovosti, ale potvrzení o platbách dostávají s několika měsíčním zpožděním. Azyl, svět sám pro sebe, vlastní pravidla. Ale ty nejsi azylantka, na tebe neplatí tohle odůvodnění. Ve smlouvě je jasně napsáno, že platby probíhají na účet nebo v hotovosti. Rozmýšlíš se, nechceš zbytečně dělat poprask a víš, že když se vzepřeš, tak z toho poprask bude. Kašlalas na svůj názor a zdravý rozum čtyři roky, je čas na to, se začít chovat tak, jako ses chovala vždycky. Postavit se sama za sebe. Rozhodneš se a ještě si to pojistíš. Vypočítáš nedoplatek, pošleš ho z účtu, doplníš variabilní symbol, do poznámky období, za které je platba, své jméno a odešleš. Potvrzení o platbě pošleš rovnou ředitelce do mailu, se zprávou, že posíláš doklad o platbě. Aby nemusela složitě hledat. Víc easy už to být nemůže a tys teď udělala všechno pro to, abys jí případnou detekci platby co nejvíc ulehčila. Na mail ti neodpoví, of course. Na to už sis tady zvykla. Slušné chování nepostrádají jen obyvatelky. Odpoledne jdeš ven, odevzdáváš klíče od pokoje a otočená zády k sociální pracovnici prohodíš, že platba je na účtu. Teprve pak se otočíš a podíváš se jí do očí. Je v nich překvapení a ve tváři je výraz, který se tě ptá, jak sis tohle sakra dovolila. Odcházíš a ona tě ani nepozdraví. Srdce ti buší až v krku, ale zvládlas to! And the winner is…. Směješ se sama sobě za to, co to zase považuješ za vítězství a pak si vzpomeneš na minulé bitvy. A brečíš. Úlevou, žes zvládla tohle a zděšením, žes tohle musela zvládnout. Druhý den jsou v kanceláři dvě sociální pracovnice. Omlouvají se ti, že nevěděly, že platba může být na účet a že zavádíš novoty na které nejsou zvyklé a že až ty tu nebudeš, tak to nikdo další jistě na účet platit nebude. To už je ti jedno. Víš, že tímhle sis udělala další nepřátele. Nesnášíš přetvářku, nechceš aby se na tebe někdo smál, plácal tě po rameni, říkal, jak to pěkně zvládáš a jen co zavřeš dveře mluvil o opaku. Nechceš, aby tě někdo litoval. To nepomáhá. Potřebuješ jen to, aby se k tobě začali chovat jako k sobě rovnému, nic víc nechceš. Jedna z nich tě dokonce oslovuje maminko. Tohle ne sakra, jediný, kdo tě může oslovovat maminko je Alex. Cítíš, že už tohle moc dlouho nevydržíš a bude další problém s tou nepřizpůsobivou bílou z desítky. Takhle ti tady říkají.

Alex chodí do školky a je tam tak moc spokojený, každý den, když ho vyzvedneš, tak nadšeně vypráví, co dělali, s kým si hrál. Jedno odpoledne říká, že druhý den bude mít svatbu ♥ Předběhl tě. Další den čeká jeho milá připravená se závojem ♥ Celou cestu ze školky brečíš. Ale je to jiný pláč, než poslední dobou. Je zčásti úlevný, máš radost. Brečíš radostí! Ten pocit už neznáš. Je to skvělé. Odpoledne ti Alex vypráví, že se vzali a dávají si pusinky ♥ Jsi pyšná, on je skvělý a ty vzpomínáš na chlapečka ze školky, se kterým sis dávala pusinky ty. Alex je to nejlepší, cos kdy udělala. NEJLEPŠÍ!!!

Kluk tě přijel vzít na kávu. Uspalas Alexe, nebudí se, takže víš, že nepřijde do kontaktu s nikým, s kým by neměl. Vyčítáš si to, ale cítíš, že tohle potřebuješ. Kluk na tebe kouká. Pořád kouká. A v autě mu hraje playlist Spotify, který si mu nasdílela.

JE TO POŘÁD HODNĚ NAHOVNO, ale žádná bouřka netrvá věčně. POJĎ SE TÍM ŘÍDIT A VYDRŽ SAKRA!